Proč má být pedagog či rodič na prvním místě

Možná vás název tohoto článku překvapil. Vždyť přece celý život slýcháme, že na prvním místě mají být děti. Že bychom pro ně měli udělat všechno, dát jim to nejlepší a často přitom zapomenout sami na sebe. Jenže co když právě tady vzniká jeden z největších omylů?

Představte si na chvíli, že držíte v rukou košík plný banánů. Každý den z něj rozdáváte banány. Jenže zároveň po všech kolem sebe chcete, aby tvrdili, že jedí jablka. Vyprávíte jim o tom, jak jsou jablka zdravá, ukazujete jim jejich obrázky, vysvětlujete, jak chutnají, a možná se dokonce divíte, proč děti říkají něco úplně jiného. Ony se ale nemýlí. Celou dobu totiž jedí banán. Stejně fungujeme i my. Můžeme dětem celý den vyprávět o klidu, bezpečí, sebevědomí nebo respektu. Můžeme mít dokonale připravené aktivity, krásně nastavená pravidla i promyšlené věty. Pokud však sami uvnitř prožíváme chaos, vyčerpání, frustraci, strach nebo neustálý tlak, děti budou mnohem silněji vnímat právě to. Ne proto, že by nás neposlouchaly. Právě naopak. Poslouchají nás velmi dobře. Jen neposlouchají pouze naše slova.

Děti jsou nesmírně vnímavé. Jejich mysl ještě není zahlcená starostmi, povinnostmi a nekonečným proudem myšlenek jako ta naše. Proto často zachytí něco, co už dospělí přehlížejí. Nevnímají jen to, co říkáme. Vnímají především to, z jakého místa naše slova vycházejí. Cítí naši energii, naše napětí, strach i naši nejistotu. A právě proto nemůžeme dětem předávat něco, co sami nemáme. Nemůžeme učit vnitřní klid, pokud jsme dlouhodobě odpojení sami od sebe. Nemůžeme učit sebedůvěru, když neustále pochybujeme o vlastní hodnotě. Nemůžeme vytvářet bezpečný prostor, pokud sami žijeme ve strachu a pod tlakem. Nikoli proto, že bychom byli špatní pedagogové nebo rodiče. Ale proto, že člověk vždy předává především to, co sám žije.

Možná si právě teď říkáte: “Takže musím být dokonalý?” Ne. Právě naopak. Děti nepotřebují dokonalé dospělé. Potřebují opravdové lidi. Lidi, kteří umí přiznat, že dnes nemají svůj nejlepší den. Kteří se dokáží omluvit. Kteří umí říct, že také někdy udělali chybu nebo že jim něco nešlo. Právě tehdy totiž děti nezískávají pocit, že před nimi stojí někdo nedosažitelný. Získávají pocit, že před nimi stojí člověk. A právě v takovém vztahu vzniká důvěra.

Péče o sebe tedy není sobectví. Možná je to jedna z největších forem zodpovědnosti vůči dětem. Protože čím více klidu, radosti, lehkosti a bezpečí dokážeme vytvořit sami v sobě, tím méně je budeme muset děti učit. Ony to totiž nebudou poslouchat. Ony to budou každý den zažívat. Toto je jeden z největších darů, který jim můžeme dát. Ne naši dokonalost. Ne další metodu ani dokonale zvládnutou výchovu. Ale člověka, který o sebe s láskou pečuje, protože ví, že vše, co skutečně prožívá, se přirozeně přenáší do světa kolem něj. Co vyzařujeme, to předáváme. A co každý den žijeme, to si děti tiše odnášejí jako zkušenost, ze které budou jednou vytvářet svůj vlastní svět.