Děti, jako naše zrcadlo

autor textu: Lucie Krejcárková, lektorka osobního rozvoje, asistentka pedagoga.

Možná to znáte. Některé dítě vás rozesměje během několika vteřin. Jiné vás

dokáže vyčerpat za jedno odpoledne. Některé obdivujete pro jeho odvahu a

spontánnost. A jiné ve vás vyvolává podráždění, kterému sami nerozumíte.

Často si myslíme, že za naše pocity mohou děti a jejich chování. Někdy je ale

zajímavé zastavit se a položit si otázku:

Co se ve mně vlastně děje?

Děti mají jedinečný dar. Ještě nejsou tak pevně svázané společenskými pravidly,

očekáváními a představami o tom, jak by se měly chovat. Projevují své emoce

otevřeněji, jednají spontánněji a často dávají najevo přesně to, co právě cítí. A

právě to v nás může něco probouzet.

Možná nás rozčiluje dítě, které je hlučné, protože jsme se jako děti naučili být

potichu.

Možná nás znejistí dítě, které otevřeně vyjadřuje nesouhlas, protože my sami

jsme se naučili své potřeby potlačovat.

Možná nás fascinuje dítě, které si bez studu zpívá, tančí nebo si vymýšlí vlastní

svět, protože nám připomíná část nás samotných, na kterou jsme během

dospívání zapomněli.

Děti nám často nastavují zrcadlo tím, že v jejich přítomnosti lépe poznáváme sami

sebe. Díky společným situacím si můžeme více uvědomovat své reakce,

přesvědčení, obavy, očekávání i části své osobnosti, kterým v běžném

každodenním shonu nevěnujeme pozornost.

To neznamená, že je něco špatně. Naopak. Každá silná reakce může být

pozvánkou k většímu porozumění sobě samým.

Když nás nějaké chování opakovaně rozčiluje, můžeme se zeptat:

• Na co konkrétně nyní reaguji?
• Reaguji na samotné chování dítěte?
• Na skutečné riziko, které v danou chvíli vidím?
• Na strach, že by se dítěti mohlo něco stát?
• Na odpovědnost, kterou za něj nesu?
• Na tlak okolí, očekávání nebo množství povinností, které právě řeším?
• Na vlastní únavu, vyčerpání nebo nedostatek prostoru pro sebe?
• Nebo se ve mně ozývá něco staršího, co s touto situací souvisí jen částečně?
• Jak bych na stejnou situaci reagoval/a, kdybych byl/a odpočatý/á, v klidu a bez tlaku?

Někdy zjistíme, že nás nerozčiluje samotné dítě. Rozčiluje nás vlastní strach.

Vlastní nejistota. Nebo část nás, která touží po větší svobodě, hravosti a

autentičnosti.

Práce s dětmi nám tak může přinášet mnohem víc než jen možnost předávat

znalosti. Může se stát cestou k hlubšímu poznání sebe samých.

Děti nás učí mnohé. Nejen tím, co říkají. Ale i tím, co v nás probouzejí.

Když odložíme role

Zajímavé je, že tuto skutečnost můžeme často pozorovat ve chvílích, kdy

opustíme běžné školní prostředí.

Možná jste si někdy všimli, že dítě, které vás ve třídě dokáže vyčerpat, vnímáte

během školního výletu, školy v přírodě nebo jiné společné akce úplně jinak.

Najednou si více všímáte jeho humoru, zvídavosti, kreativity nebo schopnosti

navazovat vztahy. To, co vás v běžném provozu rozčilovalo, už nemusí působit tak

intenzivně.

Podobně se mění i naše vlastní prožívání. Když odložíme část povinností,

časového tlaku a očekávání, býváme uvolněnější, trpělivější a otevřenější. Možná

si dokonce dovolíme být spontánnější, hravější a autentičtější.

Právě tehdy si můžeme uvědomit, že některé naše reakce nejsou způsobeny

pouze chováním dítěte. Často jsou zesíleny prostředím, ve kterém se nacházíme,

množstvím pravidel, odpovědnosti a rolí, které během dne zastáváme.

Někdy totiž děti nejsou tím, co nás vyčerpává. Někdy nám jen pomáhají uvidět, jak

moc jsme se vzdálili sami sobě. A možná je zde ještě jeden důležitý rozměr.

Nejenže se mění naše vnímání dětí, ale mění se i to, co dětem předáváme my

sami. Když jsme uvolněnější, klidnější a více sami sebou, vysíláme do okolí jinou

energii. Děti ji velmi citlivě vnímají a často na ni přirozeně reagují. Najednou bývá

méně napětí. Více důvěry. Více spolupráce. Více prostoru pro vzájemné

porozumění.

Stejně jako děti ovlivňují nás, ovlivňujeme i my je. Každý vztah je živý proces, ve

kterém se navzájem ladíme jeden na druhého. Možná právě proto bývají některé

společné chvíle mimo běžný režim tak příjemné. Ne proto, že by děti byly

najednou jiné. A ne proto, že bychom byli jiní my. Spíše proto, že jsme si na

okamžik dovolili odložit část rolí, očekávání a tlaku. A díky tomu jsme se mohli

potkat přirozeněji, lidštěji a opravdověji.

V takových chvílích si často připomeneme něco důležitého – že za rolí učitele,

rodiče nebo vychovatele je člověk. A za rolí žáka je také člověk. A právě tam

vzniká skutečné spojení.