Jak správně sedět a nezbláznit se z toho

autor textu: Kateřina Dvořáková (vysokoškolská pedagožka a lektorka jógy)

V jógových sálech i mimo ně zní plno pokynů, co dělat s pánví, podbřiškem, bedry, žebry,

rameny, hlavou a nejlépe i svou myslí, abychom správně seděli, stáli, chodili.

Přitom to není tak složité. Zásadní pro správný sed (ze kterého se pak bude odvíjet i správný

stoj a následně chůze) je vjem vrcholku sedacích kostí. Možná nemusí být pro všechny lehké

je vnímat.

Než se k nim dostaneme, pokud sedíte na židli, malá připomínka: měli byste mít chodidla na

zemi, nohy na šíři kyčlí. Pokud jógujete a nedaří se vám třeba kvůli rozsahu v kyčlích dostat

se do klasických jógových sedů jako lotos či siddha ásana, nervěte to tam, abyste byli ti

správní jógini, jenom byste si ublížili. Plně stačí sukha ásana, neboli turecký sed

s překříženýma nohama a nejlépe si sednout na deku, bolster či meditační polštář, abyste

měli kolena pod úrovni kyčlí a nenutila vás při delším sedu zakulacovat páteř.

Zpět k sedacím kostem. Jednoduše vrcholky sedacích kostí ucítíte, když si v sedě vložíte dlaň

pod hýždě. Nebo si sedněte s nataženýma nohama před sebou, následně střídavě zvedejte a

posunujte jednou a druhou hýždí dopředu, jako byste na svých hýždích chtěli "ujít" několik

metrů. Při tomto pohybu lze vrcholky sedacích kostí dobře cítit.

Dalším cvičením může být: v jednoduchém sedu se zkříženýma nohama (turecký sed) se

zlehka chytíme dlaněmi za kolena a pošleme ve výdechové fázi trup dozadu, vyhrbíme se.

Následně ve vdechové fázi pošleme hrudník dopředu, můžeme vytáhnout lehce i bradu

dopředu a nahoru. Tyto dva protipohyby střídáme na několik dechových kol a vnímáme, jak

se vrcholky sedacích kostí (VSK) pohybují dopředu a dozadu. Rozsah obou pohybů postupně

snižujeme až do zastavení – ukotvíme se ve středové poloze, kdy VSK směřují dolů pod sebe

a nejsou vychýleny ani jedním ani druhým směrem. Přesně z tohoto postavení vycházíme

v józe pro správný přirozený sed bez úsilí.

Můžeme si zároveň zvědomit polohu VSK v závislosti na situaci.

Hrbím se na židli při učení a tzv. se v této poloze zapomenu, jsem schoulený/á do sebe, do

přemýšlení, hrbím se před něčím, někým, protože mám strach…? VSK směřují dopředu.

Klenu toporně hruď dopředu před velkou autoritou? Ramena stažená, jako by mi někdo chtěl

lopatky slepit k sobě lepící páskou, celé tělo v napětí spíše nedýchá než dýchá ze vší té

urputnosti, bedra jsou prohnuta až moc? Tehdy jdou VSK do protipohybu, dozadu.

Pokud sedíme skutečně na vrcholcích sedacích kostí, páteř udržujeme vzpřímenou bez

velkého úsilí, zároveň však přirozené zakřivení páteře zůstává zachováno, tělu se dobře

dýchá, orgány nejsou v břišní dutině stlačeny, mají prostor.

V takovém sedu si můžete se zavřenýma očima zkusit změřit vzdálenost od sedací oblasti

(VSK) k temenu hlavy, jako byste stoupali svou vnitřní osou, nějakým svým vnitřním výtahem

nahoru. Už touto praxí se vaše tělo přirozeně narovná, páteř se vytáhne za temenem, aniž by

mysl křečovitě kontrolovala jednu část trupu za druhou od kyčlí přes bedra, břicho, hrudník

až po ramena a hlavu.

Můžeme zároveň tak trochu mimoděk vnímat, že svaly nohou jsou zapojené, hýždě naopak

uvolněné, ve zpevněné pánevní i břišní oblasti probíhá jemná svalová aktivita, v bedrech lze

pociťovat rozprostřenost do šířky, hruď i ramena jsou přirozeně volná, šíje prodloužena,

brada nepředsunuta dopředu.

Popis je možná až příliš dlouhý, ale vše toto se děje přirozeně, nemusíme sami volně

stahovat podbřišek, jako při mírném úsměvu, tlačit žebra dovnitř a zároveň ramena dozadu a

dolů… Tělo se nese samo.

Můžete vyzkoušet například z takového přirozeně ukotveného sedu úklon s vědomím

vrcholků sedacích kostí. Úklon bude sice o něco omezenější, ale kontakt se sedacími kostmi

na podložce (jedné jen mírně v úklonu nadzvednuté, přitom stále v kontaktu s podložkou)

udrží vaše tělo v poloze, která bude pevná i příjemná zároveň (ano, ano, stiram sukham

asanam). Pokud se bez pozornosti k VSK budeme hnát do co největšího úklonu, je tu riziko,

že se břicho vyvalí dopředu, tělo se "rozboří", ztratí stabilitu, oporu, vnitřní pevnost.

Můžeme si dovolit polohy v sedu měnit, žádná ale nesmí trvat příliš dlouho: křížit jednu nohu

přes druhou, po chvíli nezapomenout překřížit naopak druhou přes první. Často zkrátka

měnit polohu, protože každá poloha, která trvá dlouho, je pro tělo zátěžová. Nejlépe vstát (a

protáhnout se, uvést tělo do pohybu).

Pravidelné protahovaní i silové cvičení nám samozřejmě umožní lépe vnímat své tělo a posílit

(nejen) svaly trupu tak, že si tělo správné držení trupu uloží lépe do paměti a nese se pak skutečně samo.