Úskalí pedagogické profese z pohledu pedagoga

autor: Mgr. Šárka Levová

Jsem učitelka s více než desetiletou praxí. V průběhu těchto let se docela zásadně změnilo školství, ale i požadavky na práci pedagoga ať už kvůli inkluzi, covidu, nebo prostě jen snahou školství modernizovat. Začala jsem s nadšením, ochotou vymýšlet projekty, pružně reagovat na potřeby dětí i rodičů, ale zároveň vést děti k zodpovědnosti, samostatnosti a hlavně je co nejvíce naučit hravou formou, aby si ke vzdělání a škole vytvořili pozitivní vztah. Pokud to bylo možné, chodila jsem na exkurze, učila se s dětmi venku, propojovala jednotlivé předměty – méně oblíbené s oblíbenými apod.Občas bylo ve třídě dítě se speciálními potřebami, ale často je kompenzovali děti nadané, nadprůměrně inteligentní, nebo prostě nadšené po vzdělání. Postupně mi začali začleňovat do třídy více dětí se specifickými potřebami. Mám specializaci na děti s poruchami učení a práce mě s nimi bavila. Brala jsem to jako výzvu a mou motivaci pro zkvalitnění výuky všem dětem. Postupně těchto dětí začalo přibývat. Největší zvrat jsem pocítila v době covidu a po něm. Připravenost dětí se zhoršila, požadavky rodičů se zvýšili a požadavky vedení také. Navíc kvůli digitalizaci třídnice a žákovské knížky jsem trávila až třikrát tolik času z příprav pouze administrativou a čas na projekty, vymýšlení her apod se zásadně zkrátil, musela jsem dělat přesčasy, které mi nikdo nezaplatil.České školství je na vysoké úrovni a hodně se na tom podílí právě učitelé. Škoda že za to nejsou náležitě ohodnoceni.I když se pedagog snaží maximálně vyhovět požadavkům rodičů, téměř nikdy se nedočká pozitivní odezvy, natož vděku. Naopak, řeší stížnosti jednoho, druhého, třetího rodiče, požadavky vedení, potřeby se stále vzdělávat v oboru, vztahy ve třídě atd. Na všechno musí učitel reagovat pružně a přizpůsobit se. Jeho hlavní náplní má být výuka, ale dnes je požadováno mnohem víc. Nese za děti veškerou zodpovědnost a často se na něj rodiče i děti obrací i v jeho volném čase. Inkluze nutí učitele snižovat požadavky na celou třídu, protože mnoho dětí se speciálními požadavky ve třídě už prostě není možné, aby udržely krok s průměrnými žáky. I vedení začíná přesvědčovat učitele, že je důležitější, aby děti zvládli hlavně úplné základy a cokoli navíc je vlastně zbytečné. Pak má učitel už pocit marnosti. Co ti nadaní žáci? Proč se také jim nemůže nabídnout speciální výuka? Správný učitel samozřejmě myslí i na to a chystá práci jak pro děti se specifickými poruchami, běžné děti a nadané děti. I to je samozřejmě možné, ale je to udržitelné? V každém případě dnes školství nutí učitele pracovat ve svém volnu, což vede k přepracování, stresu a následnému vyhoření. Prázdniny už nestačí k tomu, aby načerpal dostatek energie naplno učit celý rok. Krátké prázdniny totiž často stráví nemocí a léčením. Tělo ve stresu se snaží za každou cenu vydržet, protože za sebe učitel musí mít záskok a to bývá často problém. Tak se snaží přečkat do prázdnin, nachlazení přechází a pak ve volnu lehne. Tělo řekne a dost, ale k odpočinku se ani nedostane.Častokrát se stává, že kvůli službám na chodbě, nebo venku si učitel nestihne ani odskočit, dojít na svačinu a je dlouhodobě v nadměrném hluku v šatnách apod. To vše přispívá k permanentnímu stresu. Zodpovědnost za všechny děti a plnění plánu je dalším permanentním stresem, se kterým se pedagog musí vyrovnat. Právě zodpovědnost za děti, vzdělávání další generace a výchova, která je na bedrech učitelů, je dle mého k nezaplacení.